Hanka Dostálová: Nebát se jít ven a rozhlédnout se okolo sebe

Být sólo rodičem, není vůbec jednoduché. To si každý z nás, který i toto zažívá dokážeme plně uvědomit. Jsou zde však řešení, aby to nebylo tak těžké, a to zaujmout k takové situaci postoj, aby maminka a dítě byly spokojené. A jak vlastně? O tom nám své řekla Hanka Dostálová, sólorodič se čtyřletým synem.

„Ano, když jsem přijela s miminkem z porodnice domů, neměl kdo uvařit, kdo být při ruce, kdo pomoct, bylo to vážně náročné. Sice mám dost kamarádů, ale nikdo nebyl schopen dosuplovat tu blízkou rodinu, kterou jsem v tu chvíli potřebovala. Každý má svoji rodinu, děti a neměli kapacitu. Tak jsem například řešila stravování ze začátku tak, že jsem si jídlo nechávala dovážet. To bylo klíčové, ostatní jsem tak nějak postupem času zvládla sama.“

Nějak jsme si zvykli. A sólorodičovství jsem si nakonec začala užívat a vidět v něm určitou přidanou hodnotu.

Přišlo mi dobré, že jsem se mohla například rozhodnout o jménu svého v té době ještě nenarozeného dítěte sama (smích). Své dítě nyní vychovávám i dle svého, nikdo mi do toho nemluví, v tom jsou určité výhody. Ale samozřejmě, že to má i svá úskalí a to, že večery, kdy malý spí trávím většinou sama. Když potřebuji zodpovědět nějakou otázku, musím neustále hledat jen u sebe. V tom je samozřejmě fungující úplná rodina dobrá a přínosná. Lidi v ní se doplňují a není vše na jednom člověku.

Právě z tohoto důvodu, abychom nebyli na vše sami,  jsem se snažila i navázat spolupráci se sousedy v domě, ve kterém bydlím.

Ale záhy jsem zjistila, že se lidé v něm úplně neztotožňují s myšlenkou sdílení, protože jim vyhovuje žít více sami se sebou a ve své nukleární rodině. A i já jsem se v jednu chvíli přistihla u toho, když mi sousedka nabízela, že mi pohlídá dítě, že to dělá jen z toho důvodu, že mě lituje, že jsem sama. A cítila jsem se zavázána, tak jsem do toho raději nešla.

Hodně mi však v tom si vše uvědomit pomohla skupina lidí z projektu Rozšířená rodina.

Scházeli se každý měsíc v krásných prostorech zahrady v Tróji, a my tam jednou s Danym vyrazili. Následně pak díky jejich pomoci v koučování jsem si uvědomila spoustu věcí a určitě mě to hodně posunulo i v mém osobním rozvoji. I jsem díky tomu všemu navázala spolupráci s komunitní školou, do které nyní můj syn dochází na 3 dny v týdnu a kde se i já realizuji. Mám díky tomu prostor i na sebe a Dany je spokojený mezi dětmi. Takže jsme v pohodě.

A na závěr.

Chtěla bych vzkázat všem maminkám, ale i tatínkům, které jsou v podobné situaci. Aby se hlavně nebáli. Nebáli se jít ven, rozhlíželi se okolo sebe, nebáli se někoho oslovit. A taky, když jsou opravdu na vše sami, aby neváhali a šli na úřad pro informace. My měli v tomto ohledu opravdu štěstí, na milé úřednice a na informace, které nám poskytly a z toho plynoucí výhody pro nás.

Hanka Dostálová